Skip to content

Homo sapiens sapiens – člověk důvěřivý

Šílený, co neuděláme pro krásnej výhled a zážitek. 

Když máte ale jinou, trochu pohodlnější představu ve vaší hlavě, realita je pak větší hardcore a samozvaně intenzivnější. A o to intenzivnější je to v momentě, kdy nemůžete couvnout, protože jste sami jediní v džungli a od další civilizace vás čeká několik dalších dní chození se zfetovaným průvodcem se šavlí v ruce, s kterou nám rozsekává cestu. Každou chvílí musíte překračovat nějakou propast, držet se kořenů stromů na jedné straně a modlit se, abyste neuklouzli po kluzkých kořenech a do propasti na straně druhé. Nečekejte žádné zábrany, žádná bezpečností opatření. Tady jste v džungli. Tady jste mimo civilizaci. Když zakřičíte bolestí, nikdo vás neuslyší. Ty myšlenky, který jsem měla po celou dobu, kdy jsem se modlila a soustředila na každý svůj krok. Ty myšlenky, že když uklouznu a spadnu do propasti, ani ta helikoptéra pro mě nepřiletí. 

Daleko od všeho. Daleko od pomoci. Jen já, přítel a náš průvodce, který si každých 20 minut dává do pusy momu, drogu místních. V ruce má šavli. To, aby nám mohl vysekat cestu touhle divokou džunglí. Jak jsme důvěřivý. Tohohle člověka jsme potkali teprve před hodinou ve městě.  Moje racionální já se vzpírá. Teď už s ním jedeme na motorce k prvnímu bodu, mimo město. Zaplatili jsme mu průvodcování, když se nám představil jako místní průvodce a seznámil nás s plánem výšlapu, který podnikneme. Zdálo se nám to jako nejlepší nabídka z těch, které jsme doposud viděli. Brali jsme to. Navíc se nám nemůže nic stát, on je přece průvodce z oficiální turistické kanceláře.

IMG_6368
IMG_6392
IMG-20181014-WA0076
IMG-20181014-WA0085
IMG_6403
Předchozí Další

Najednou jste jen vy sami. Cesty jsou většinou tak úzké, že může projít jen jeden člověk. Moc si toho nenapovídáme. Navíc, náš průvodce moc povídavý typ není. Moc se toho od něj nedovíme. 

Po dvou hodinách cesty ve velmi horké, ale zároveň vlhké džungli, navíc asi po dvou hodinách spánku v nočním autobuse z Manily, kdy celou dobu jen stoupáme a přeskakujeme mokré kameny v říčkách, se mi začíná hůře chodit. Je to snad tím, že jsem hned v té druhé říčce uklouzla a namočila jsem si boty? A mokré boty v džungli, to není fakt nic příjemného. Možná se mi hůře i chodí kvůli tomu, že stoupáme a já mám zdravotní problémy s koleny? Asi prostě nemám fyzičku. Ale nestěžuju si, nenaříkám. Možná je ještě cesty zpět? Jsme na cestě teprve pár hodin, ale zatím je to ten nejtěžší výšlap v mém životě. V hlavě mám tolik myšlenek. Ale neříkám nic. 

Najedou se na mě náš průvodce ohlédne a mlčky se se šavlí v ruce vrhne do malé propasti, která je plná vzrůstajících keřů, liján a stromů. Zakřičím úlekem. Tohle je možná ten moment, kdy nás napadne a okrade. Nebo viděl nějaké zvíře a teď ho chce zneškodnit. Kouknu na mého přítele, ten mezitím dojde ke mně. Nevíme, jestli máme začít panikařit. Všechno se odehrává v několika sekundách. Voláme na našeho průvodce, jestli je v pořádku. 

Ještě jsem se nevzpamatovala. Ale stojí to přede mnou on, v jedné ruce tu jeho metrovou šavli a v druhé drží osekanou větev. Vyrobil mi hůl na chození! Mlčky s úsměvem mi ji dal do ruky. Já se na ni podívala a uviděla, že mi vysekal dokonce i úchytek ve výšce, která mi odpovídala. Podívala jsem se na něho a s úplným dojetím jsem mu se slzami v očích poděkovala. Letmo mi odpověděl, že se mi s ní bude lépe chodit. Jen taková maličkost, že? Ale já byla dojatá až k slzám. Kvůli holi na chození. V té chvíli, jakoby se ve mě něco přeplo a já jsem tomu člověku začala důvěřovat.

Byl málomluvný. Ale když už něco vypustil, tak to bylo úderné, jako zvony místního kostela. Svýma očima a pohledem nám říkal více, než by mohl vyjádřit slovy. A smál se, když čekal na nás dva, s letmým komentářem, že to nebyl snad nejlepší nápad brát si 10kg krosnu. Na mysli měl, samozřejmě, mojí. Krosna byla tak velká, že mi přesahovala přes ramena k hlavě. Například při procházení nad propastí, kdy byl balanc to, na čem závisel váš život, jsem se kývala jak hlavička plyšového pejska na zadní desce auta, nebylo nejideálnější. To nebyla sranda. 

Na konci túry, když jsme se s ním rozloučili, jsme zjistili, že jsme vlastně byli „uneseni“ místní skupinou ne-oficiálních průvodců, kteří nám vnutili jejich program s tvrzením, že cestovní kancelář je přesunutá kvůli rekonstrukci na jiné (jejich) místo. Věřili jsme jim. Když jsme byli o několik dní později zpět ve městě, narazili jsme omylem na budovu cestovní kanceláře. Zašli jsme dovnitř, kde na nás koukali jak vyvoraní, když jsme se jich ptali, jestli nerekonstruovali budovu v posledních dnech? Byli jsme podvedeni! Uneseni! Ta drzost! Jak jsme jim mohli uvěřit? Měli to tak dokonale sehrané. Ale víte co? Vlastně jsme se tomu jen zasmáli. Byli jsme přelstěni totiž tou nejmilejší skupinou místních lidí, kteří si jen chtěli přivydělat.

A co se stalo s tou mou holí? V první vesnici (o 5 domech), kde jsme přespali a večer se setkali s dalšími poutníky v guest-housu, jsem se ráno probudila, nachystala, dali jsme si snídani, a s krosnami na zádech jsme připraveni vyšli. Svou holi jsem ale ráno na svém místě nenašla. Místo ní ta byla nachystaná jiná, bytelnější. Náš průvodce ke mně přišel a pověděl, že viděl, že ta první hole není pro mne moc vhodná, a tak bezpečná. Pověděl mi, že se šel ráno projít do džungle a vysekal mi novou. Moje dojetí opět neznalo hranic. 

Nikdy jsem se nezmínila, že by mi hole nevyhovovala. Moje problémy s koleny byly ale do světa volající, když se schody v rýžových polích pro mě staly utrpením. Ano, asi jsem mu nemusela nic říkat. Ale viděl moje slzy bolesti. Proto jsem byla dojatá. Vyrobil mi něco, co mi pomohlo se opět postavit na vlastní nohy a tak túra pro mě byla přijatelnější.

Je zajímavé, jak je člověk důvěřivý. Jste vy sami tři, v divočině. Spoléháte se na jednoho neznámého člověka před vámi, s ostrou zbraní, a každou chvílí žvýkající momu. Chcete mu věřit. A po prvním dni v divočině už i musíte věřit. Není cesty zpět, jen kupředu. 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *